Jobikoe

Tarókadža se bez svolení vzdaluje pánovi ze služby a rozlícený pán se jej vydává potrestat. Tarókadža, ve snaze vyhnout se okamžitému trestu, předstírá, že není doma, a sám sebe přes dveře zapírá. Pán s druhým sluhou se tedy rozhodnou pozměnit své hlasy, ale i tuto lest Tarókadža odhalí, a i on se zapírá hlasem cizím. Zdá se však, že pozměněný Tarókadžův hlas má jistou melodii… A tak pán i oba sluhové začnou zcela přirozeně své promluvy „přes dveře“ zpívat. Hra dostává spád, rytmus zpěvů se zrychluje, až by se divák mohl skoro bát, aby se všem na jevišti snad nezačalo chtít tančit…